Myšlenky

Proč se někdy ve vztahu cítíme zraněně, přecitlivěle nebo naopak chladně? Protože v nás promlouvá někdo, na koho jsme dávno zapomněli: naše vnitřní dítě. A když se k němu naučíme vracet, mění se celý náš život.

V dnešním světě se muž i žena často ztrácí v hluku. V tempu, které nedává prostor cítit, zastavit se, nadechnout. A přesto — někde uvnitř, hluboko pod tím shonem — oba cítí touhu po návratu. Žena po návratu do plynutí, muž po návratu do přítomnosti. Každý trochu jinou cestou, ale se stejným záměrem:

Proč se citliví lidé často zamilují do těch, kteří neumí jejich lásku přijmout Někteří lidé milují tak hluboce, že dokážou cítit i to, co ten druhý nedokáže vyslovit. Mají otevřené srdce, silnou intuici, umí být oporou. Ale někdy právě jejich láska přitahuje ty, kteří na lásku ještě nejsou připrave

Čím víc žiju, tím víc chápu, že v životě nic není zadarmo. Každá volba něco přinese – a něco jiného vezme. Každé „ano“ zároveň znamená i „ne“. A čím dřív to člověk přijme, tím víc se může uvolnit do skutečného života.

Kdysi jsem si myslel, že láska znamená držet. Dnes už vím, že někdy znamená pustit. Když se muž a žena ztratí, není to konec. Je to pozvání – do návratu k sobě. Do pravdy, kterou jsme kdysi dávno ztratili, když jsme se naučili milovat skrze strach.

Kdysi jsem si myslel, že ženu musím pochopit. Že když rozluštím, co chce, přestane být nespokojená. Že když se budu víc snažit, bude šťastná. Ale čím víc jsem se snažil, tím víc se vzdalovala. Dnes už vím, že žena nechce, abych ji chápal hlavou. Chce, abych ji cítil. A to je rozdíl, který jsem dřív

Myslel jsem si, že být mužem znamená mít všechno pod kontrolou. Postarat se, vydělat, být silný, neukazovat slabost... Věřil jsem, že čím víc toho zvládnu, tím víc budu milovaný. Jenže čím víc jsem se snažil, tím víc jsem ztrácel.