Neodjel jsem na Šumavu. Odjel jsem hledat sebe.

Před pár dny jsem si uvědomil, že si potřebuji odpočinout. A že potřebuji jet sám, jen sám se sebou.

Nevěděl jsem ale kam. 

Jeden den mě to táhlo do Jeseníků. Pak do Krkonoš. Chvíli jsem přemýšlel nad Beskydami...

Až den před odjezdem jsem se nakonec rozhodl pro jedinou věc.

Šumava.

To bylo všechno. Zbytek měl vzniknout cestou.

Neměl jsem rezervované ubytování.

Neměl jsem naplánované trasy.

Neměl jsem seznam míst, která musím navštívit.

Vlastně jsem ani nevěděl, kam přesně jedu.

Jen jsem věděl směr.

A tehdy jsem ještě netušil, že právě to bude jedna z největších lekcí celé té cesty.

Protože jsem nejel hledat místa.

Jel jsem hledat sebe.

Celý život jsem se snažil být tím, koho potřebovali ostatní.

Od dětství jsem se učil přizpůsobovat.

Někdy schovávat.

Někdy vydržet.

Někdy mlčet.

Někdy být silnější, než jsem ve skutečnosti byl.

A člověk si na to časem zvykne.

Tak moc, že jednoho dne přestane vědět, co je opravdu jeho.

Co skutečně chce.

Co ho těší.

Kým vlastně je.

Na té cestě jsem nebyl sám.

Poslední měsíce pracuji na jedné věci.

Na vztahu se svým vnitřním dítětem.

Možná to zní zvláštně.

Ale právě ono v sobě nese kus nás, který jsme kdysi museli schovat.

Na začátku jsem měl pocit, že jde vedle mě.

Pak jako by sedělo na mém klíně.

Poslouchal jsem ho.

Povídal si s ním.

Smáli jsme se.

Koupili jsme si malý finger skateboard.

Jedli gumové bonbóny.

Spali jsme v autě.

Chodili jsme lesem.

Co nás po cestě zaujalo, tam jsme zastavili.

Objevovali jsme místa.

Ale ještě víc jsme objevovali sami sebe.

A já si začal uvědomovat něco, co jsem dlouhé roky necítil.

Lehkost. Živost. Zvědavost. Touhu po dobrodružství.

Vypnul jsem navigaci.

Bylo to velmi osvobozující.

Měl jsem jen směr.

Šumavu.

Nic víc.

A najednou mi došlo něco zvláštního.

Možná právě takhle funguje život.

Nepotřebujeme znát každý krok.

Nepotřebujeme mít dokonale naplánovanou cestu.

Stačí znát svůj směr.

A pak nechat život, aby nám ukazoval cestu.

Někdy zajížďkou.

Někdy oklikou.

Někdy úplně jinudy, než jsme čekali.

Právě tehdy totiž vznikají ty nejkrásnější příběhy.

Přišel i smutek.

Několikrát během těch dnů jsem si sedl.

A bylo mi smutno.

Ne proto, že bych neuměl být sám.

Ale protože jsem si uvědomil, jak krásné by bylo sdílet ty okamžiky s tím, koho miluji.

A tehdy jsem pochopil důležitý rozdíl.

Tohle nebyla závislost.

To byla zdravá touha po blízkosti.

Poprvé jsem necítil:

"Jsem sám."

Cítil jsem jen:

"Bylo by krásné, kdyby tu seděla vedle mě."

A to je úplně jiný pocit.

Pak se stalo něco, co mě překvapilo.

Měl jsem pocit, že moje vnitřní dítě nechce nikoho pustit mezi nás.

Jako by říkalo:

"Teď jsi konečně se mnou. Nikam nechoď."

Nechal jsem ho být.

Nepřesvědčoval jsem ho.

Jen jsem s ním zůstal.

A večer...

Jako by samo přišlo a řeklo:

"Dobře... už můžeme."

Tehdy jsem pochopil, že nepotřebovalo svět.

Potřebovalo nejdřív mě.

Největší uvědomění ale přišlo až na konci.

Celou dobu jsem měl pocit, že jdeme dva.

Já.

A ten malý kluk.

Pak jsem se zastavil.

A najednou mi došlo...

On už nejde vedle mě.

Ani nesedí na mém klíně.

Začíná být součástí mě.

A myslím, že právě tam začíná skutečné uzdravování.

Ne že zmizí bolest.

Ne že zmizí minulost.

Ale že už člověk nemusí být rozdělený sám proti sobě.

Dnes už si nemyslím, že návrat k sobě znamená změnit se.

Naopak.

Myslím, že znamená přestat utíkat před tím, kým jsme byli dřív, než jsme se začali přizpůsobovat světu.

A možná právě proto jsem se z té cesty nevrátil jen odpočatý.

Vrátil jsem se o něco celistvější. 

Najednou člověk začne znovu objevovat sám sebe.

Co ho opravdu baví.

Co je skutečně jeho.

Co chce.

A kým je, když se už nemusí nikomu přizpůsobovat.

Pokud i ty cítíš, že ses někde po cestě ztratil/a...

Možná nepotřebuješ další rady.

Možná nepotřebuješ další motivační knihu.

Možná jen potřebuješ bezpečný prostor, ve kterém se můžeš znovu setkat sám/a se sebou.

Právě proto jsem nově otevřel možnost individuálního provázení.

Nebudu ti říkat, jak máš žít.

Nepůjdu před tebou.

Nepůjdu ani za tebou.

Rád půjdu kus cesty vedle tebe.

Protože dnes už vím jednu věc.

Možná jsem na Šumavu nejel hledat sebe.

Možná jsem tam jel jen proto, abych si vzpomněl, kým jsem byl celou dobu.