Přestaň být autentický. Začni být pravdivý.

„Buď sám/a sebou.“

„Buď autentický/á.“

„Říkej, co cítíš.“

Podobné věty dnes slýcháme téměř na každém kroku. V knihách, na sociálních sítích, v podcastech i na terapiích.

Autenticita se stala jednou z největších hodnot dnešní doby.

A samo o sobě je to dobře.

Jenže mám pocit, že jsme jednu důležitou věc začali chápat špatně.

Protože být autentický/á ještě neznamená být zralý/á.

A někdy může být mezi těmito dvěma věcmi překvapivě velký rozdíl.

Co vlastně znamená být autentický/á?

Většina lidí si pod autenticitou představí něco jako:

• říkat, co cítím,

• nastavovat si hranice,

• dělat to, co chci,

• nenechat si nic líbit,

• být sám/a sebou.

Na první pohled to zní skvěle.

Jenže položme si jednu jednoduchou otázku.

Autentický ke které části sebe?

Protože člověk není jen jedna bytost.

Jsou v nás hodnoty.

Je v nás svědomí.

Je v nás odvaha.

Ale jsou v nás také strachy, zranění, ego, vztek nebo potřeba mít vždy pravdu.

A všechny tyto části jsou svým způsobem autentické.

Kdybychom byli stoprocentně autentičtí…

Představ si, že by každý člověk dělal přesně to, co právě cítí.

Rozčílí se? Vybuchne.

Přitahuje ho jiná žena? Jde za ní.

Nechce se mu do práce? Nepůjde.

Má chuť někoho urazit? Řekne mu to bez přemýšlení.

Bylo by to autentické? Ano.

Bylo by to zdravé? Pravděpodobně vůbec ne.

Společnost totiž nestojí jen na autenticitě.

Stojí také na empatii, odpovědnosti, ohleduplnosti a schopnosti regulovat vlastní emoce.

Autenticita není dělat všechno, co cítím

Autenticita totiž neznamená:

„Udělám všechno, co právě cítím.“

Skutečná autenticita znamená něco jiného.

„Nebudu si lhát o tom, co právě cítím.“

To je obrovský rozdíl.

Mohu cítit vztek. Ale nemusím podle něj jednat.

Mohu cítit žárlivost. Ale nemusím kvůli ní partnerku vyslýchat.

Mohu cítit strach. Ale nemusím kvůli němu utéct.

Emoce nejsou problém.

Problém nastává ve chvíli, kdy jim bezmyšlenkovitě předáme řízení svého života.

A co hranice?

Dnes se hodně mluví o nastavování hranic.

A je to správně.

Jenže i tady bychom si měli položit jednu nepříjemnou otázku.

Jsou moje hranice opravdu zdravé?

Nebo jen chrání moje stará zranění?

Představ si člověka, který říká: „Nikomu už nikdy nebudu věřit.“

Je to autentické? Ano.

Možná byl několikrát zrazen.

Možná opravdu cítí, že už nikoho nechce pustit blízko.

Ale znamená to automaticky, že je to zdravé?

Ne.

Možná to není hranice. Možná je to jen zeď.

Stejně tak může někdo říkat: „Já prostě nikoho nepotřebuju.“

Možná tomu skutečně věří.

Ale je to jeho svoboda? Nebo obrana před dalším zklamáním?

Autenticita totiž může být naprosto opravdovým projevem našeho traumatu.

A právě proto nestačí říkat: „Dělej to, co cítíš.“

Charakter je důležitější než momentální emoce

Čím déle nad tím přemýšlím, tím méně mě přitahuje slovo autenticita.

Mnohem víc se mi líbí slovo: integrita.

Autenticita říká: „Tohle právě cítím.“

Integrita se ptá: „Je to, co teď udělám, v souladu s mými hodnotami?“

To je mnohem těžší otázka.

Protože někdy autenticky cítím chuť utéct.

Ale moje hodnota je odvaha.

Někdy autenticky cítím potřebu druhého zranit.

Ale moje hodnota je úcta.

Někdy autenticky cítím strach z odmítnutí.

Ale moje hodnota je pravdivost.

V takových chvílích se nerozhoduji podle emocí.

Rozhoduji se podle svého charakteru.

Zralost není potlačování emocí

To ale neznamená, že bychom měli emoce ignorovat.

Naopak.

Zralý člověk si své emoce přizná.

Řekne si:

„Ano. Právě teď cítím vztek.“

„Ano. Mám strach.“

„Ano. Bolí mě to.“

Nepředstírá, že je nad věcí.

Jen nedovolí, aby právě tato emoce rozhodovala za něj.

To je obrovský rozdíl.

Emoce dostanou prostor.

Ale ne volant.

Dítě chce být autentické. Dospělý chce být pravdivý.

Vnitřní dítě chce být věrné svým emocím. Dospělý člověk chce být věrný svým hodnotám.

Dítě řekne: „Teď to tak cítím.“

A tím pro něj debata končí.

Dospělý člověk se zeptá: „Dobře. A jakým člověkem chci být, až tahle emoce odejde?“

Protože ví, že emoce přicházejí a odcházejí.

Jednou cítíme lásku.

Podruhé vztek.

Potřetí strach.

Počtvrté euforii.

Kdybychom svůj život stavěli jen na tom, co právě cítíme, měnil by se náš směr každý den.

Emoce jsou jako počasí.

Přijdou.

Zesílí.

A zase odejdou.

Hodnoty jsou něco jiného.

Ty zůstávají.

A právě ony dávají našemu životu směr.

Skutečná dospělost proto nespočívá v tom, že potlačíme své emoce.

Spočívá v tom, že je dokážeme vidět, přijmout… a přesto se rozhodnout podle toho, kým chceme být.

Možná nepotřebujeme více autenticity

Možná nepotřebujeme další knihy o tom, jak být sami sebou.

Možná potřebujeme více mluvit o charakteru.

O odpovědnosti.

O schopnosti unést nepohodlí.

O odvaze jednat správně, i když se nám právě nechce.

Protože právě tam podle mě začíná dospělost.

Dnešní svět nás učí být autentičtí.

To je dobře.

Jen bych k tomu přidal ještě jednu větu.

Buď autentický/á v tom, co cítíš.

Ale buď zralý/á v tom, jak se rozhodneš jednat.

Protože skutečná svoboda nespočívá v tom, že uděláš všechno, co právě cítíš.

Skutečná svoboda spočívá v tom, že si své emoce dokážeš přiznat… a přesto zůstaneš věrný/á tomu, kým chceš být.