- Štítky blogu
Potřebujete poradit?

Když se z hranic stanou zdi. Kde končí ochrana sebe sama a začíná odmítání druhého?
„Tohle jsou moje hranice.“
„Potřebuju, abys respektoval moje rozhodnutí.“
„Nemůžeš po mně chtít, abych se kvůli tobě měnil.“
Takové věty dnes slýcháme ve vztazích poměrně často. A samy o sobě na nich není nic špatného.
Každý člověk má právo rozhodovat o svém životě. Má právo říct ne, odmítnout něco, co mu není příjemné, chránit svůj čas, svoje tělo i vlastní psychickou pohodu.
Jenže někdy se stává, že pod slovem hranicezačneme rozumět něco trochu jiného.
Nejen ochranu sebe sama, ale také ochranu před jakýmkoliv nepříjemným rozhovorem, nesouhlasem nebo emocemi druhého člověka.
A pak se může stát, že člověk, který se snaží být respektující, začne mít pocit, že už vlastně nesmí říct vůbec nic.
Protože jakmile vyjádří jiný názor, potřebu nebo pocit, slyší, že překračuje hranice.
Kde je tedy rozdíl mezi zdravou hranicí a zdí, za kterou už nikoho nepustíme?
Hranice nejsou způsob, jak řídit pocity druhého
Představme si jednoduchou situaci.
Jeden člověk řekne: „Tohle rozhodnutí jsem udělal a nechci ho měnit.“
Druhý odpoví: „Rozumím. Respektuju, že ses tak rozhodl. Ale zároveň mě to bolí a vidím tu situaci jinak.“
Je taková odpověď překročením hranice?
Sama o sobě není.
První člověk má právo na svoje rozhodnutí. Druhý má právo na vlastní prožívání.
A obojí může existovat současně.
Respektovat něčí rozhodnutí neznamená, že s ním musíme souhlasit nebo že nás nesmí bolet.
Stejně tak přijetí hranice neznamená, že se musíme vzdát vlastního pohledu na to, co se stalo.
Hranice nám dávají možnost rozhodovat o našem vlastním jednání. Nedávají nám ale automaticky právo určovat, co smí druhý člověk cítit, myslet si nebo jak má naši společnou zkušenost vnímat.
Můžeme říct: „Nechci o tom teď mluvit.“
Nemůžeme však očekávat, že tím druhému přestanou existovat jeho pocity.
Když nesouhlas začneme vnímat jako nerespektování
Ve vztazích se často zaměňují dvě věci.
Respekt a souhlas.
Přitom spolu vůbec nemusí být totožné.
Můžu respektovat, že máš jiný názor, a přesto s tebou nesouhlasit.
Můžu uznat, že ses v určité situaci cítil zraněný, a zároveň mít úplně jinou vzpomínku na to, co se tehdy odehrálo.
Můžu přijmout, že něco nechceš, aniž bych přestal chtít totéž já.
Tohle všechno je přirozená součást mezilidských vztahů.
Jenže pokud máme za sebou bolestivé zkušenosti, může pro nás být nesouhlas druhého velmi nepříjemný.
Můžeme ho slyšet jako zpochybnění vlastní hodnoty, jako tlak nebo jako pokus nás změnit.
A tak začneme svoje stanovisko bránit ještě důrazněji.
Někdy natolik, že už ani neposloucháme, co nám druhý skutečně říká.
V tu chvíli se může z obyčejného rozdílu v názorech stát boj o to, čí pohled má právo existovat.
Skutečný respekt ale nepotřebuje, aby druhý člověk přestal být sám sebou.
Hranice chrání vztah. Zdi před ním chrání nás.
Zdravá hranice může znít například takto: „Tohle je pro mě citlivé téma. Ráda si tě vyslechnu, ale potřebuju, abychom spolu mluvili v klidu.“
Nebo: „Rozumím, že to prožíváš jinak. Já ale svůj názor měnit nechci.“
Takové věty jasně říkají, co člověk potřebuje a co je ochotný udělat.
Nevylučují přitom existenci druhého.
Zeď může vypadat trochu jinak.
„Jestli to vidíš jinak než já, znamená to, že mě nerespektuješ.“
„Když o tom chceš mluvit, nerespektuješ moje hranice.“
„Už jsem se rozhodl, takže tvoje pocity na tom nic nemění.“
Poslední věta může být fakticky pravdivá. Naše pocity skutečně nemusí změnit rozhodnutí druhého.
Ale způsob, jakým s nimi druhý člověk zachází, ovlivňuje, zda se vedle něj cítíme vyslyšení.
Je přitom potřeba rozlišovat mezi jedním upřímným rozhovorem a opakovaným otevíráním tématu, které druhý člověk už odmítl probírat. I odmítnutí dalšího rozhovoru může být zdravou hranicí.
Rozdíl tedy není vždycky ve slovech samotných. Záleží na situaci, předchozích zkušenostech, způsobu komunikace i ochotě obou lidí respektovat jeden druhého.
Když se za hranicemi skrývá strach
Někdy držíme svoje hranice velmi pevně, protože se bojíme, co by se stalo, kdybychom je byť jen na chvíli přehodnotili.
Možná jsme v minulosti příliš ustupovali.
Možná jsme dovolovali druhým překračovat naše potřeby.
Možná jsme se dlouho rozhodovali podle toho, co chtějí ostatní, a teprve nedávno jsme se naučili říkat ne.
Pak může být nesmírně důležité svoje nově objevené hranice chránit.
A je to pochopitelné.
Jenže občas se můžeme dostat do situace, kdy už nechráníme pouze svoje skutečné potřeby, ale také vlastní představu, že nesmíme nikdy ustoupit.
Jako by změna názoru znamenala slabost.
Jako by připustit jiný pohled znamenalo zradit sebe sama.
Přitom člověk se vyvíjí. Mění se jeho zkušenosti, potřeby i způsob, jakým vnímá druhé.
Změnit názor neznamená automaticky zradit svoje hranice. Stejně jako na svém rozhodnutí trvat neznamená být tvrdohlavý.
Důležité je, odkud naše rozhodnutí vychází.
Z toho, co skutečně chceme a potřebujeme?
Nebo především ze strachu, že kdybychom připustili změnu, ztratili bychom kontrolu?
Na tuhle otázku si ale musí odpovědět každý sám. Nikdo jiný nemůže s jistotou rozhodnout, že naše hranice jsou jen strachem.
Mužská síla není v tom, že hranice druhého prolomí
Někdy se o mužské energii mluví jako o schopnosti jít za tím, co chceme, překonávat překážky a nevzdávat se.
Jenže v mezilidských vztazích má taková představa svoje hranice.
Druhý člověk není překážka, kterou máme překonat.
Je to samostatná bytost s vlastními potřebami, rozhodnutími a svobodou.
Zralý muž proto nemusí dokazovat svoji sílu tím, že druhého přesvědčí, aby změnil názor.
Jeho síla se může projevit i tím, že dokáže pravdivě říct, co cítí, a zároveň unést odpověď, kterou slyšet nechtěl.
Dokáže zůstat otevřený, aniž by tlačil.
Dokáže milovat, aniž by si nárokoval opětování lásky.
A dokáže respektovat odmítnutí, aniž by kvůli němu začal popírat vlastní hodnotu.
To ovšem neznamená, že musí donekonečna čekat, potlačovat svoje potřeby nebo zůstávat v situaci, která ho dlouhodobě zraňuje.
I muž, který miluje, má právo říct: „Tohle už pro mě není dobré.“
Někdy právě to vyžaduje největší odvahu.
Ženská síla není v tom, že už nikoho nepotřebuje
Také ženská síla bývá někdy spojována s nezávislostí, schopností chránit se a jasně vědět, co člověk chce.
A je dobře, když žena dokáže říkat ne, rozhodovat se podle sebe a nepřizpůsobovat celý život očekáváním ostatních.
Ale stejně jako u mužů může i tady vzniknout určitá nerovnováha.
Pokud se ochrana vlastní nezávislosti stane důležitější než jakákoliv blízkost, může být obtížné druhého skutečně pustit k sobě.
Blízkost totiž někdy znamená slyšet i nepříjemné věci.
Připustit, že druhý prožívá něco jinak.
Dovolit mu ukázat bolest, aniž bychom ji okamžitě vnímali jako požadavek, abychom něco změnily.
Žena nemusí přebírat odpovědnost za partnerovy emoce. Nemusí ho zachraňovat ani naplňovat všechny jeho potřeby.
Může ale nabídnout pochopení, aniž by tím ztratila vlastní svobodu.
A stejně tak může muž nabídnout bezpečný prostor ženě, která se potřebuje otevřít, aniž by ji okamžitě opravoval nebo hledal řešení.
Odvaha a vnímavost nejsou výhradně mužské nebo ženské vlastnosti.
Ve vztahu je potřebujeme oba.
Když se jeden chrání a druhý touží po blízkosti
Jednou z nejtěžších vztahových situací je chvíle, kdy jeden člověk potřebuje větší odstup a druhý větší blízkost.
Čím víc se jeden snaží přiblížit, tím víc může druhý cítit potřebu chránit svůj prostor.
A čím víc se druhý vzdaluje, tím silněji může první prožívat odmítnutí.
Postupně vzniká kruh, ve kterém se oba cítí nepochopení.
Jeden říká: „Potřebuju, abys respektoval můj prostor.“
Druhý říká: „Potřebuju cítit, že ti na mně záleží.“
Obě potřeby jsou pochopitelné.
Ale pokud každý slyší jen tu svoji, začnou se navzájem zraňovat.
Ten, kdo potřebuje blízkost, se může učit, že druhému musí ponechat svobodu.
Ten, kdo potřebuje odstup, se může učit, že i jeho způsob komunikace má na druhého dopad.
To ovšem neznamená, že by měl někdo obětovat svoje hranice, aby druhého uklidnil.
Někdy je možné najít způsob, jak obě potřeby sladit.
A někdy je potřeba přijmout, že v dané chvíli společné řešení neexistuje.
Máme právo na svoje hranice. Ale také odpovědnost za to, jak s nimi zacházíme.
Hranice nejsou něco, čím bychom měli druhého trestat.
Neměly by sloužit jako důkaz naší převahy ani jako způsob, jak ukončit každý rozhovor, ve kterém se necítíme příjemně.
Zároveň ale nejsou pozvánkou k vyjednávání, dokud druhý neustoupí.
Někdy je hranice prostě konečné ne.
A to je potřeba respektovat.
Zralost podle mě spočívá v tom, že dokážeme rozlišovat, kdy chráníme svoje skutečné potřeby a kdy se pouze bráníme nepříjemným pocitům, které v nás druhý člověk vyvolává.
Protože ne každý nepříjemný pocit znamená, že někdo překračuje naši hranici.
Někdy jen slyšíme něco, co se nám těžko přijímá.
A právě tehdy může být užitečné položit si otázku: „Opravdu mě ten druhý nerespektuje? Nebo mi jen říká něco, s čím nesouhlasím?“
Stejně tak bychom se ale měli ptát i sami sebe: „Opravdu jen sdílím svoje pocity? Nebo se snažím druhého přimět, aby změnil rozhodnutí nebo názor, který už mi jasně sdělil?“
Obě otázky jsou důležité.
Protože vztah nemůže být bezpečný jen pro jednoho člověka.
Zdravé hranice nám umožňují zůstat sami sebou. A skutečná blízkost začíná tam, kde dovolíme totéž i druhému.
A co když se podobné situace opakují i ve tvých vztazích?
Možná se někdy snažíš druhému přiblížit, ale čím víc se snažíš, tím víc se vzdaluje. Nebo naopak potřebuješ prostor, ale partner tvoji potřebu vnímá jako odmítnutí.
A možná si říkáš, proč se podobné situace opakují, i když oba vlastně toužíte po blízkosti a pochopení.
Často si totiž ani neuvědomujeme, jak naše vlastní zkušenosti, obavy a naučené způsoby chování ovlivňují vztahy, které vytváříme.
Právě proto jsem napsal e-knihu Proč vztahy nefungují… a jak je (nevědomě) ničíš ty.
Věnuji se v ní pěti vztahovým dovednostem, které nám často nikdo nevysvětlil. Pomáhá podívat se na vlastní chování, komunikaci i opakující se vztahové situace z trochu jiného úhlu.
Ne proto, abychom hledali viníka. Ale abychom lépe porozuměli tomu, co se mezi námi a druhými lidmi odehrává a co sami můžeme ovlivnit.
Možná v ní najdeš odpověď na něco, co už dlouho řešíš.


