„A proč bych měl/a já?“ Jak si ve vztahu nevědomě klademe podmínky

„Proč bych měl ustupovat já? Ať taky jednou ustoupí ona.“

„Až si na mě udělá víc času, začnu se víc snažit.“

„Kdyby se ke mně chovala jinak, byl bych taky jiný.“

Podobné věty nás mohou napadat při hádce, ale i během docela obyčejného dne. Připadají nám spravedlivé. Nechceme přece dávat víc než druhý nebo být jediní, kdo pro vztah něco dělá.

Jenže někdy se za tím skrývá podmínka, kterou jsme si ani vědomě nestanovili: nejdřív musíš naplnit moje očekávání. Pak budu ochotný něco dát já.

Víme, co by měl změnit ten druhý

Ve vztahu obvykle dobře vnímáme, co nám chybí. Chtěli bychom víc pozornosti, pochopení nebo společného času. Vadí nám, že nás druhý neposlouchá, že si trvá na svém nebo že kvůli nám nechce změnit svoje plány.

Vlastní chování přitom často chápeme jako důsledek toho jeho.

Jsme nepříjemní, protože si nás nevšímá. Nemáme chuť mu naslouchat, protože on také neposlouchá nás. Nechce se nám nic plánovat, protože veškerá iniciativa nemůže být pořád na nás.

Někdy to odpovídá tomu, co se ve vztahu dlouhodobě děje. Jindy už ale ani nezkoumáme, jak se sami chováme. Máme pro to vysvětlení: kdyby se změnil druhý, změnili bychom se také.

On může být přesvědčený o úplně stejné věci.

Proč bych měl/a něco obětovat právě já?

Máme rádi představu lásky, ve které nás někdo přijímá, podporuje a rozumí nám. Hůř se nám přijímá chvíle, kdy po nás společný život něco chce.

Třeba abychom změnili plán, na kterém nám záleželo. Věnovali pozornost něčemu, co sami nepovažujeme za podstatné, ale pro partnera to podstatné je. Přiznali chybu. Nebo přestali prosazovat svoje řešení a poctivě se zabývali i tím jeho.

V tu chvíli může přijít odpor. Proč zase já? Co pro mě udělal/a on/ona? Proč bych se měl/a omezovat, když on/ona se taky neomezí?

A tak svoji ochotu odložíme na později. Až uvidíme větší snahu. Až se nám dostane uznání. Až druhý udělá něco, co podle nás měl udělat už dávno.

Nemusíme to vyslovit nahlas. Přesto podle toho jednáme.

Očekávání, kterých si nevšímáme

Některá očekávání považujeme za tak samozřejmá, že nás ani nenapadne o nich mluvit. Když mě miluje, přece musí poznat, co potřebuji. Musí mu dojít, proč jsem zklamaná. Musí chápat, co by pro mě měl udělat.

Když se to nestane, cítíme křivdu. A s ní často ubývá i naše ochota dávat.

Můžeme dál plnit povinnosti a navenek fungovat jako pár. Uvnitř už ale čekáme na nápravu. Dokud nepřijde, nechce se nám být vstřícní, něco odpustit nebo udělat něco navíc.

Druhý přitom nemusí rozumět tomu, co se děje. Vnímá náš chlad nebo podráždění a odpovídá na ně po svém. Třeba další výčitkou. Postupně pak oba získáváme pocit, že právě my nedostáváme to, co si zasloužíme.

Dokážeme dát něco i bez předem splněné podmínky?

Láska někdy znamená udělat něco pro druhého, přestože se nám to zrovna nehodí. Něčeho se vzdát, nést část nepohodlí, věnovat čas a sílu. Bez jistoty, že se nám to vrátí ve stejné podobě nebo ve chvíli, kterou bychom si vybrali.

Právě to může být obtížné. Rádi bychom nejdřív věděli, že naše snaha bude oceněná a že nepřijdeme zkrátka.

Jenže pokud každou svoji ochotu podmíníme předchozí ochotou partnera, nemáme se odkud pohnout. Oba můžeme mít připravený dlouhý seznam toho, co uděláme, až se změní ten druhý. Mezitím spolu žijeme a čekáme.

Pomoci může docela nepohodlná otázka: Co teď od druhého očekávám a co kvůli tomu sám odpírám?

Možná čekám pochopení, ale při každém rozhovoru hlavně obhajuji sebe. Chci, aby partner respektoval moje potřeby, ale ty jeho zlehčuji. Přeji si, aby pro nás něco obětoval, a přitom každou změnu vlastního pohodlí považuji za příliš velký požadavek.

Přiznat si to neznamená vzít všechnu vinu na sebe. Znamená to uvidět i vlastní podíl.

Mít potřeby je v pořádku

Ve vztahu máme právo něco potřebovat a očekávat. Můžeme chtít respekt, zájem i vzájemnou podporu. A pokud dlouhodobě dává jen jeden, samotná další oběť to nevyřeší.

Zároveň ale stojí za to všimnout si, jestli jsme si z nenaplněného očekávání neudělali důvod, proč sami nemusíme nic měnit.

Můžeme říct, co nám chybí, a přitom naslouchat. Můžeme být zklamaní a přesto se zachovat ohleduplně. Můžeme něco udělat pro společný vztah ještě předtím, než druhý splní všechno, co od něj čekáme.

Třeba při příštím sporu o společný čas. Místo známého „a co jsi pro to udělal ty?“ můžeme vysvětlit, na čem nám záleží, vyslechnout jeho potřeby a říct, co jsme ochotní upravit my. I když jsme si původně mysleli, že tentokrát už je řada na něm.

Pokud se v některých situacích poznáváš a chceš lépe porozumět vlastním reakcím, věnuji se jim také v e-booku Proč vztahy nefungují… a jak je (nevědomě) ničíš ty. Najdeš v něm i praktické podněty, jak mluvit o svých potřebách a naslouchat druhému, když si zrovna nerozumíte.

A pokud by sis o své situaci raději s někým promluvil/a, můžeš mi napsat a domluvíme se na individuální konzultaci. Budeme mít prostor probrat, co právě prožíváš a čemu bys chtěl/a lépe porozumět.